Když s manželem přišli domů a parkovali před panelovým, dcera jim kývala z okna. Zatímco vyšli výtahem nahoru, tak z něj vyskočila …
Holčička přežilo, dlouho se však léčilo z následků, fyzických i psychických – spolu s celou rodinou, které se v tom okamžiku změnil život. Máma, která do té chvíle vůbec netušila, že dělá něco špatně, se bude bát už navždy …
Sebevražda je třetí hlavní příčinou smrti u 15 až 19-letých dětí.
Loni si život vzali 4 děti do 14 let, dva chlapci a dvě dívky. 15 dětí si vzalo život ve věku 15 až 19 let.
38-krát se o sebevraždu pokusili děti do 14 let a 95-krát děti od 15 let starší.
Ve všech případech je číslo vyšší než rok předtím.
Hlavní příčinou, proč si tyto děti sáhli na život, byly konflikty a problémy v rodině (43,4%), na druhém místě byly problémy ve škole (16,3%).
Myslíte si, že vás se to netýká? To, co je děsivé na této statistice, jsou dvě věci.
První – že dětem, které mají problémy, se nemusí dostat pomoci, protože na Slovensku máme momentálně pouze 43 dětských psychiatrů (z toho jen 7 je soudních znalců, kteří často rozhodují o osudu dětí v rozvodových řízeních či závažných případech).
Čekací doba na hospitalizaci je i tři měsíce, ambulantní pomoc je často také nadlouho nebo v nedohlednu:
„Moje dcera si ubližovala, a dětská psychiatrička v našem spádu měla vyvěšen oznámení, že neordinuje od května do září. Zástup nebyl žádný. Ten hrozný pocit, že by si dcera mohla něco udělat, zatímco já odběhnu jen na Weck, nebo do obchodu, nepřeji zažít nikomu. Celé dny jsme s mužem jen ukládali a odpočítávaly, kdy nám někdo pomůže. kdy jí někdo pomůže, „říká máma, která pomoc sháněla iv soukromé sféře, ale k žádnému odborníkovi se jednoduše nevěděla dostat …
Aktuálně je jediným samostatným dětským psychiatrickým pracovištěm nemocničního i poliklinického typu Klinika dětské psychiatrie v NÚDCH v Bratislavě. Oddělení jsou také v Martině a Nitře s kapacitou po 10 lůžek, a Prešov a Michalovce mají sice 30 lůžek, ale fungují bez pedopsychiatra na plný úvazek … Toto je opravdu k zamyšlení kompetentních, pokud si vezmeme, že v dětském věku vzniká 50% budoucích duševních poruch.
Druhou děsivou věcí na tom všem je fakt, že za bolavé – často zoufalé stavy našich dětí, můžeme my sami dospělí. My rodiče.
„Dnes máme stále více dětí s poruchami chování – to nejsou psychicky nemocné děti, to jsou psychicky tangované děti,“ přibližuje doc. MUDr. Igor Škodáček, CSc., Bývalý přednosta Kliniky dětské psychiatrie v Bratislavě, kde však působí dodnes a pomáhá dětem již více než 30 let.
Byl při tom, když se od našich odborníků na dětskou psychiku učili i zahraniční odborníci, když vybudovali oddělení, ve kterém dětem pomáhali a je s nimi i nyní, i když v nových – mnohem více stísněných prostorech na sedmém patře NÚDCH v Bratislavě.
Pohled ze zamřížovaným balkonu je skutečně zoufalý – nechci si ani představit jak se cítí dítě, které potřebuje na duši pookriať a cítí se jako ve vězení. Chlapci na oddělení, kteří jsou zde pro poruchy chování, vypadají za stolem v jídelně docela jako ti moji doma, dívky s poruchou příjmu potravy jsou na první pohled příliš hubené a působí trochu ustrašeně.
S uznávaným dětským psychiatrem docentem Škodáčkom jsem se přišla promluvit o tom, co nejvíce zasáhne duši našich dětí a jak jim s tím my rodiče víme pomoci, kde lze děláme chyby a na co si dávat pozor.
Bylo pro mě velmi překvapivé, kam se nejprve rozhovor ubíral a co všechno mi přiblížil odborník, který se s problémy u dětí a následky řízení rodičů setkává denno denně, a ke kterému se některé děti vracejí raději, než domů.
Vysvětlil, že obdobím vzdoru si děti procházejí skoro celým svým vývojem, a přestože je v té chvíli naše reakce klíčová, často ve výchově absentuje, protože rodiče jsou dnes vyhoření, unavení, chybí nám oběť.
Otevřeně mluví také o tom, jak moc nám moderní technologie zasáhly do životů a společnosti, která je dnes plná homo stultus – hlupáků. Dnes jsou tu volby, které nám nastaví zrcadlo, jestli je to tak opravdu … Přečtěte si rozhovor, který vás možná inspiruje přehodnotit, jak se mluvit, vést a trávit čas se svými dětmi.
Pan docent, hned v úvodu se náš rozhovor otočil nejen na dnešní děti, ale na společnost jako takovou, v níž žijeme. Nazvali ji oploštění společností, s oploštění emocemi, vysvětlíte to blíž?
Je to skutečně tak, dnes jsou lidé, jejich psychika, ale také vzájemné vztahy oploštené. To, co bylo kdysi, že jsme si pomáhali navzájem – soused sousedovi, blízký blízkému, ale i neznámý neznámému, to už není. Přichází to zřejmě po změně ekonomických podmínek
Redakce radí: Každý rodič dbá o blaho svého dítěte, inspirujte se trendy v péči o děti.
